Když jsem se před nějakou dobou při mé návštěvě New Yorku projížděl po Central Parku na kole, napadla mě myšlenka, o kterou bych se s vámi chtěl podělit.

Já jsem si totiž tady, když jsem jezdil na kole tam a zpátky, uvědomil jednu takovou věc. Mne to totiž hrozně bavilo. A přitom jak mě to bavilo, tak jsem si uvědomil, že mě tady to, co žiju teď: capkání po horách, ježdění na kole, sezení u rybníčku a meditování… Tady to co žiju mě vždycky bavilo a vždycky jsem věděl, že to je to, co chci žít, co mě nejvíc nabíjí a u čeho se cítím nejvíc sám sebou.

Ale já jsem se toho na nějakou dobu vzdal. A místo toho jsem investoval svůj čas energii a pozornost do budování pasivního příjmu. Samozřejmě, mohl jsem normálně chodit do práce, pracovat třeba po 8 hodinách, mít volné víkendy, nějaký solidní příjem a odpoledne a o víkendech se vždycky někde vyběhnout do přírody, vyběhat se vyblbnout.

A pak přijde pondělí.

Ale s tím já jsem žít nechtěl. To mi přišlo jako takový kompromis, který sice funguje, ale já jsem věděl, že bych se necítil dobře a každé pondělí jsi říkal: „Eeeh, fakt jo? A takhle to bude až do konce života…“

A tak jsem si řekl, že to chci jinak. Že se toho, co miluju nejvíc tady tohle chození po venku, ježdění na kole a chození po horách na nějakou dobu vzdám. Že udělám kus pořádné práce, která mi nabídne příjem nezávislý na tom, jestli zrovna pracuju nebo zrovna nepracuju a hlavně nezávislý na tom, kdy kde jsem. Pracoval jsem, pracoval, byla to tvrďárna. Makal jsem hodně. A často i v době, kdy jsem hodně makal, jsem měl hodně málo peněz kterýma vyžít, takže neříkám, že to je jednoduchá cesta, šlo to přes oběti. Šlo to přes pot a krev. Ale stálo to za to, byl to dobře investovaný čas a hlavně byl to čas investovaný do životní svobody a života bez kompromisů nadále.

Ve chvíli, kdy se pasivní příjem přehoupne a je větší než životní náklady – tadá! Svoboda je tady!

A něco jako pondělí definitivně zmizí ze života. Stejně jako třeba budík. Což jsou krásné věci, které když ze života zmizí, tak vám tam vůbec nechybí.

A myslím, že to stojí za to se zvednout, zamakat a vydobýt si svoji životní svobodu a žít to, co opravdu chceme, bez toho, aniž bychom věděli, že to nějaké pondělí skončí a bude muset dělat něco, co nechceme. Přeji vám, ať si najdete svoji cestu, jak se osvobodit, jak si vybudovat pasivní příjem a utéct ze systému a z krysího závodu.

Mějte se krásně, přeju vám krásnou cestu ke svobodě, sdílejte, žijte svobodně a buďte svobodě čím dál blíž!