Novela šťastného, zdravého a úspěšného života, který můžete žít i vy!
Aneb 4 prozření na cestě od nemocného břídila ke zdravému milionáři a ještě dále.

Nejdříve se s vámi podělím o poznání, že: „Síla vyvrcholení je dána časem a pozorností, kterou věnujeme předehře.“

Toto poznání se nehodí jen v posteli, ale i u příběhů. Když budete v příběhu přeskakovat, sice ušetříte pár minut, ale zároveň se okradete o napětí, které by zajistilo intenzitu vyvrcholení.

Tento příběh není jen o mé proměně. Je to příklad proměny, kterou můžete zažít také. Tam kde můj příběh skončí, váš může začít. Proto si tento příběh užijte hned od začátku jako svůj vlastní a představujte si, jak bude vypadat příběh o vašem úspěchu.

Část 1:

Jak jsem dosáhl skvělého zdraví

Chodil jsem do prváku na střední. Poprvé v životě jsem cítil, že žiji svůj život. Každý den po škole jsem měl nějaký trénink. V pondělí a čtvrtek karate, v úterý a pátek atletiku (po které jsem ještě chodil do fitka) a ve středu historický šerm (po kterém jsme s celou partou chodívali do hospody). Každou z těchto činností jsem si sám vybral a každý den se na ni moc těšil.

A pak tu byly víkendy! Každý víkend jsem byl buď na „dřevárně“ (bitvě s dřevěnými meči na motivy fantasy příběhů), nebo s turisťákem na vandru. Po večerech jsme u ohně, zabalení v dekách kouřili vodní dýmku a filozofovali s kamarády nad různými tématy. Mými nejoblíbenějšími byly paranormální schopnosti rytířů Jedi (Star Wars) a principy magie různých fanty světů. Tato témata mě fascinovala, protože jsem v nich hledal nějaké zrnko pravdy, které by platilo i v reálném světě.

Kromě školy, kterou jsem přežíval, jsem se cítil jako mladý drak, který se konečně odlepil od země a začal létat.

Jenže jsem brzy narazil…

Koncem ročníku mě zastavila šílená bolest v krku, za kterou mohla mononukleóza. To ještě nebyla žádná hrůza. Ani ne po měsíci mi vyšly skvělé kontrolní výsledky. Byl jsem opět prohlášen za zdravého. Rozběhl jsem se vstříc prázdninám. Při těch se kromě skvělých zážitků udály dvě věci.

První událostí bylo hořké vyvrcholení zamilovanosti, ve které jsem se topil až po uši. V průběhu prázdnin se definitivě ukázalo, že slečna, jejímž světlem jsem se opájel více než půl roku, moji náklonnost neopětuje. Bylo to pro mne náraz hlavou do zdi s pořádným rozběhem. Tento náraz mě vykolejil z mé nové cesty a hodil mě do vývrtky sebelítosti a sebedestruktivního vnitřního monologu. (Musel jsem nasbírat ještě hodně zkušeností, abych zjistil, že „Otevřené srdce nemůže být zlomené“ a naučil se jej otevřít. To je ale jiný příběh).

Nevím, jestli má druhá událost souvisí s tou první, nebo jsem byl prostě připraven přijmout další životní lekci, ale…

„udělalo se mi špatně“

Z ničeho nic mi začalo být špatně na zvracení. Myslel jsem, že jsem něco špatného snědl, ale nepovolovalo to. Prostě mi bylo na zvracení, ať jsem dělal, co jsem dělal. Ať jsem jedl, nebo nejedl, a i když jsem se zkusil vyzvracet, pocit zůstával. To už byl konec prázdnin a já šel na kontrolní odběr po mononukleóze.

Vyšetření (tzv. „Jaterní testy“) vyšly hrozně, asi 3x hůře než při akutní mononukleóze. Spojil jsem si tedy můj pocit nevolnosti se špatnými výsledky testu a myslel, že to spolu souvisí. (Skutečnou příčinu mé nevolnosti jsem vypátral až o mnoho let později a vyřešil jí způsobem, který významně proměnil můj život. Na toto téma si můžete na mém blogu přečíst článek „Zaražený hněv je horší, než zaražené větry“.)

Na základě děsivých výsledků jaterních testů jsem tedy přijal, že jsem pacient a někdo mě musí opravit. Problém byl, že doktoři sice podle výsledků věděli, že mám nějaké zánětlivé onemocnění jater, ale nevěděli jaké. Takže nemohli nic léčit. Dostal jsem tedy zákaz některých jídel a hlavně tréninků. Tréninky byly to poslední, co mě drželo psychicky nad vodou. Ztrátou tréninků jsem přišel nejenom o sebenaplnění, které jsem v životě konečně nalezl, ale i o rozptýlení z nešťastné zamilovanosti a útěchu ze společenství přátel. Zůstal jsem doma, sám a v depresi. Upínal jsem se na doktory, že už mi konečně pomůžou. Ti mě však stále jenom vyšetřovali. Každé vyšetření přineslo podezření na diagnózu, kterou následné vyšetření vyvrátilo a ukázalo zase na jinou diagnózu a tak pořád dokola. Mezery mezi vyšetřeními byly dost velké a tak se měsíce se táhly jako smrad.

Pak mě poslali na biopsii, což je malá operace, při které vám umrtví celý bok a pak velikou jehlou vytáhnou z těla kousek jaterní tkáně ke zkoumání. Výsledek biopsie měl konečně jednoznačně rozhodnout co se mnou. Před operací/odběrem, jsem na nemocničním lůžku pletl drátěnou košili (kroužkové brnění na historické akce) a stále věřil, že mě prostě opraví a já začnu zase chodit na tréninky a jezdit na akce.

Až po operaci mi to došlo. Ta bezmoc, kterou jsem cítil, jak si mě převáželi a říkali mi, co mám dělat. Nikdo se mě na nic neptal. Doktora nezajímalo, že anestezie, kterou mi dal, zrovna v mém případě ještě nezačala účinkovat. On jednal podle postupu, takže to, že mě odběr bolel a bok jsem přestal cítit teprve, až když mě ze sálu odváželi, bylo každému jedno. Byl jsem prostě další v pořadí.

Cestou ze sálu mi to konečně došlo:

„Oni mě nemůžou vyléčit, vyléčit se můžu jen já sám!“

I kdyby konečně přišli na to, v čem je problém, léčili by mě kortikoidy, po kterých bych byl tlustý jak bečka a stejně bych nebyl zdravý, jenom bych byl léčený.

Pamatuji si to jako dnes, jak projíždíme bránou z nemocnice a čekáme, až nám vrátný otevře bránu a já si říkám: „Tak tady už se jako pacient nikdy nevrátím. Vezmu to do vlastních rukou a vyléčím se nebo zemřu. Už ze sebe nenechám udělat tupé ,maso‘ se kterým někdo nakládá podle svých tabulek!“ To bylo mé první a nejdůležitější prozření:

„Abych mohl žít zdravý a svobodný život, nesmím se chovat jako pacient. Musím se chovat jako tvůrce.“

Nechci, aby pojmy „pacient“ a „tvůrce“ zůstaly abstraktní. Chci, abyste přesně věděli, co to znamená a mohli si s určitostí říct, kde se na škále od pacienta k tvůrci nacházíte vy. Je to totiž klíčový moment pro osobní transformaci i základní kámen celého mého příběhu.

Napadlo vás někdy: „Co se mi to děje? Za co mě to bože trestáš? Proč se mi to pokazilo? Ten doktor to podělal. Proč jsem se zrovna já narodil s tímto? Za to může on/ona. Proč nemohu být alespoň trochu více jako on/ona?“ atd.

Takové myšlenky jsem měl jako „pacient“ já. Příčinou toho, co se mi coby pacientovi dělo, byl vždy nějaký vnější podnět: „Rodiče byli nespravedliví; spolužáci mě šikanovali; narodil jsem se jako dyslektik; holky mě neměly rády; učitelé mi nerozuměli; byl jsem tlustý, protože jsem zdědil pomalý metabolismus; někde jsem chytil nějakou nemoc; měl jsem smůlu; bůh mě trestal a k tomu všemu se mi rozvinula vrozená vada – moje vlastní geny se proti mně spikly, aby mi zničily život.“ Buď se mi něco stávalo, nebo mi někdo něco dělal. Já jsem byl ve všem nevinně a nemohl nic ovlivnit. Mohl jsem jen čekat, až to za mne někdo vyřeší a nějak to zatím přetrpět. Byl jsem obětí světa.

Když jsem přijal sám sebe jako tvůrce, svět se mi obrátil naruby. Najednou jsem byl středobodem celého světa já. Stal jsem se jakýmsi projektorem, který promítá obraz všude kolem a zároveň pozorovatel, který se z obrazů, které okolo sebe vidí, učí, kdo vlastně je.

Svůj život jsem začal vnímat jako důsledek toho, jak přemýšlím a co dělám.

To, co jsem viděl, mě zdrtilo. Spolužáci, učitelé, holky i mé tělo a zdraví se ke mně, chovali spravedlivě, prostě mi jen zrcadlili, jaký jsem. Můj život byl důsledek mé nevděčnosti, závisti, slabosti, lenosti a zahořklosti. Mé utrpení se mi nijak nestalo – já jsem si ho vytvářel.

Ten „zkurvený osud“, který jsem proklínal, ten „zlý bůh, který mě trestal“, ten „nespravedlivý svět“, kterému jsem se chtěl pomstít i mé „nemocné tělo, které mě zradilo“, to vše jsem byl já… Už jsem nebyl nevinná oběť, byl jsem ten zmrd, který to všechno způsobil.

Tohle znamená to zatracené klišé: „Přijmi zodpovědnost za svůj život.“ Takhle je brutální. Prožít, že zdrojem všeho zla jste vy sami, je snad ta nejděsivější chvíle v životě. Spadne na vás zdrcující tíha celého světa a vy se nemáte kam schovat, musíte čelit pravdě. Pravdě, kterou nejste schopni unést. Od té doby chápu, proč se říká, že „nevědomost je sladká“. Chápu to, protože skočit do pekla tohoto poznání je mnohem děsivější, než pozvolna trpět jako nevinná oběť/pacient.

Ztratil jsem svůj sebeklam, byl jsem najednou nahý a sám před sebou jsem se styděl. Byl jsem sražen na kolena děsivou pravdou o tom, jaký jsem. Jak jsem se na kolenou rochnil ve sračkách vlastního života, uvědomil jsem si, že: „Horší už to nikdy nebude. Teď je jen na mně, jaký život si vytvořím.“ V mém břiše se zažehla jakási jiskra. Nebylo to nadšení, nebyla to naděje, nebyla to víra a nebyla to ani touha. Bylo to něco mocného a nesmiřitelného, něco, co jsem do té doby nikdy nepoznal a co jsem o mnoho let později začal vnímat jako „dračí sílu“. Byla to jiskřička vůle.

V tuto chvíli definitivně skončilo mé dětství.

Znáte úsloví: „Když je žák připraven, mistr se vždy najde.“? Já byl připraven. I když jsem za své zdraví převzal zodpovědnost, způsob jak se vyléčit jsem očividně neznal. Hledal jsem zdroje, způsoby a lidi, kteří by mě navedli na cestu. Ani nevím, jestli to bylo doporučení od mé tety nebo někoho jiného, ale kde se vzali, tu se vzali – v mém životě se objevila dvojice léčitelů Radek a Broňka.

Ti mi přinesli do života 3 nejdůležitější věci:

• Dali mi víru, že uspěji: Sdíleli semnou příběhy tolika lidí, kteří se vyléčili z „nevyléčitelných nemocí“, že jsem nabyl jistoty, že já se určitě vyléčím taky.

• Dodali mi sebevědomí: Podpořili mé rozhodnutí postavit se na vlastní nohy i v oblasti svého zdraví.  Získal jsem pocit, že nejsem „sám proti celému světu“. Získal jsem podporu někoho, kdo rozumí komplexně zdravotním souvislostem. Někoho, kdo dokázal napravit své zdraví a pomoct k tomu dalším lidem. Měl jsem v zádech partnera, díky kterému jsem zvládal tlaky doktorů na to, co musím a nesmím. Díky tomu jsem zvládl postavit doktory do role konzultantů, kteří pracují pro mne, místo toho, abych byl jejich pacient, se kterým si dělají cokoli, co mají v tabulkách.

• Dali mi praktické nástroje, které fungovaly: Představili mi různé přírodní produkty, o kterých jsem do té doby neslyšel. Podle toho, co o nich říkali, to znělo, že musí být snad zázračné. Zkušenosti uživatelů mi připomínaly příběhy zázraků z bible, které nám četl vedoucí tábora, na který jsem jezdil od 9 let. Já jsem na zázraky vždycky věřil. Proto mě neodradilo ani to, že produkty byly na můj tehdejší vkus dost drahé. Byl jsem vděčný rodičům, že mě tenkrát podpořili. Byla to totiž ta nejlepší investice!
  Bylo to totiž poprvé, kdy jsem mohl sám pro sebe něco dělat! Oproti čekání na něco, co semnou udělají doktoři, to bylo opravdu osvobozující. A hlavně – fungovalo to!

Jaterní testy mi po třech měsících vyšly v normě. Na další kontrole za půl roku už byly mé výsledky vyloženě ukázkové. Vyřadili mě z evidence s tím, že to byla nějaká nevysvětlitelná chyba. Oficiálně jsem přestal být pacient!

Tento téměř roční příběh však nekončí pouhým vyléčením.

Když jsem začal zjišťovat, jak ty produkty vlastně fungují a proč jsou tak „zázračné“, otevřel se přede mnou zcela nový svět. Bylo to jak kdybych prošel přepážkou na nástupišti 9 a 3/4 a přede mnou se otevřel magický svět čar a kouzel. Svět, do kterého jsem vstoupil, se však oproti tomu v příběhu Harryho Pottera lišil v jedné zásadní věci. Nebyl v rozporu s realitou. Naopak, doplňoval chybějící kousky skládačky toho, co nás o světě učili!

Nastudoval jsem zásady výživy a fungování těla. Dozvěděl jsem se, jak si způsobujeme všechny ty nemoci, kterým říkáme civilizační i co s tím můžeme dělat. Šel jsem však dále. Ponořil jsem se do témat emočního zdraví, myšlenkových stereotypů, odstraňování energetických bloků v čakrách a pročišťování aury.

S každým dalším tématem jako by mi spadla z očí další páska a já viděl jasněji. Nezískal jsem jenom informace a slovník „cool“ znících ezoterických slov, kterými bych mohl machrovat před holkami. S použitím nových znalostí se mi podařilo kompletně transformovat svou osobnost.

Ze zakomplexovaného pochmurného přizdisráče, který si všechno bere osobně, jsem se stal neúnavně optimistický a radostný pohodář. Z pasivního snílka tvůrčí vizionář. Z frustrovaného losera, který ve své hlavě stále se všemi soupeří (a prohrává), jsem se stal tvůrcem, který nesoupeří, ale vyhrává ve všech oblastech života!

Radek, Broňka a produkty které mi doporučili, spustili dominový efekt změn v mém životě. Díky těmto změnám jsem teď zdravý, šťastný i finančně svobodný. Neříkám, že to co mi do života přinesli, byla jediná dominová kostička, která udělala všechno. Byla to ale ta první, která to všechno nastartovala. Byl jsem nálož připravená vybuchnout. Oni byli rozbuškou, která mě odpálila. Já byl suché dřevo a oni jiskra, která mě zapálila. I když už hořím sám a vytvářím kolem sebe stále větší žár pozitivních změn, jim patří mé díky. Bez nich by „dřevo mé duše“ navlhlo, zetlelo a já možná nikdy nezahořel. Možná bych se nestal zářivou hvězdou, která ozařuje společné nebe nadějí. Možná bych byl tlouštík na kortikoidech utopený v beznaději…

Svůj zážitek jsem si nenechal jen pro sebe. O pár let později jsem zažil další prozření, díky kterému jsem začal cestu ke zdraví sdílet se svými blízkými. Příběh proto pokračuje: „Jak mi sdílení zdravého života zaplatilo složenky“ a mnohým z vás tento příběh možná odpoví na otázku ještě palčivějšího problému, než je zdraví. Na otázku, jak dosáhnout finanční nezávislosti a nemuset se trápit v práci… Pokračujte dále →